Alena Wehle
5. 9. 2024
Jak se vypořádat s kritikou?
Kritika nás může pořádně zabolet, obzvláště pokud přichází ze strany našich blízkých. Ti toho o nás vědí dost na to, aby takové komentáře přilepili k důvěrným informacím nebo k situacím, které jsou pro nás náročné. Jako vysoce citliví lidé si všechno bereme k srdci více, než ostatní – naše emoce jsou jako zesilovač a pořád platí, že minimální podněty nesou maximální důsledky.
Pojďme se ale podívat na to, co je cílem takových komentářů, příspěvků, a jak k nim přistupovat tak, aby nás to netrápilo více než je nutné.
Hra o sebevědomí
Vybudovat si alespoň základní úroveň sebejistoty stojí citlivého člověka spoustu úsilí. Obvykle se v životě popasovává s jinakostí, s nepochopením nebo taky s pocitem osamění – to si osaháme obvykle v momentech, kdy zjistíme, že nás příliš nezajímají povrchní rozhovory, ale jiné k dispozici nejsou. Nebo když potřebujeme něco jinak a je to tak moc jinak než to mají ostatní, že o sobě začneme pochybovat a raději se stáhneme do izolace.
Takto křehce nabytou sebejistotu pak ale zvládneme dost rychle ztratit v momentě, kdy nám někdo naloží komentářem, že to co děláme, děláme špatně, nebo že bychom to měli dělat úplně jinak. Pochyby začnou pracovat a naše tvořivá mysl jim dává nekonečný prostor.
Cílem kritiky bývá touha sebrat někomu jeho sebevědomí a sebedůvěru. Ale proč? To proč je pro nás důležité, protože právě toto často nechápeme.
Protože právě člověk, který kritizuje, si je sám nejistý, je nespokojený se sebou a bojí se, že to bude vidět. Proto je často jednodušší poukázat na druhé, jak jsou špatní, co se jim nepovedlo, jak se mizerně starají o děti nebo že svou práci nedělají dobře.
Destruktivní kritika míří na nás jako na člověka. Je to osobní útok.
Ať už jsou to komentáře typu „ta její práce, to je šaškárna, kdyby šla raději dělat něco normálního“ nebo se narodí rovnou celé příběhy, které se však nikde nestaly tak, jak jsou vyprávěny. Když se z příběhu odehrály 3%, je to vždy horší než celý smyšlený příběh právě proto, že se tu můžeme emočně namotat namísto toho, abychom celou záležitost uzavřeli s vědomím, že je to úplná hloupost.
Konstruktivní kritika nám může pomoct růst. Může vypadat takto:
„Tvoje zpráva by byla přehlednější, kdyby tam byly grafy, takto je pro nás orientace v číslech dost náročná a popravdě tomu příliš nerozumíme.“
Tady jasně víme, co můžeme zlepšit a co udělat proto, abychom si s ostatními porozuměli. V prvním zmiňovaném případě ale takové východislo zcela logicky chybí. Nejde tam totiž o to, abychom se zlepšili. Tam jde o to, abychom nebyli vidět nebo aby nebylo vidět, že se nám něco daří.
Destruktivní kritika vždy vypovídá spíše o rozpoložení člověka, který kritizuje.
Když moralizuje, cítí se sám hodnocený a moralizovaný – klidně však sám sebou. Když se snaží poškodit slovem nebo činem, vyjadřuje frustraci z vlastního neúspěchu – že například nedotáhl své myšlenky k podnikání nebo nenasbíral dostatek sil, aby vytvořil něco smysluplného a úspěšného.
Nebo se bál riskovat – bál se právě hodnocení ostatních, které je tolik zraňující. A tak nám chce dát vypít ten pohár hořkosti, kterého se sám tolik bojí.
Možná jste si všimli, že lidé, kteří jsou realizovaní svou prací nebo svými projekty, obvykle nemají čas někoho pomlouvat a kritizovat a závidí jenom vzácně, protože moc dobře vědí, kolik takový projekt stojí práce, úsilí a odložených dovolených na někdy či nikdy. A že když někomu závidí, s klidem to řeknou a jsou si vědomi toho, že se to děje proto, že by něco takového taky dokázali, kdyby se vyprsili a napumpovali další hromadu energie do dalšího úsilí.
Pokud čelíte destruktivní kritice, je zcela v pořádku se ohradit a stanovit si hranice.
Takovou kritiku vůbec nemusíte přijímat.
Děje se to na sociálních sítích? OK. Moje zeď = můj prostor. Mám právo smazat všechno, co sama uznám za vhodné. Proč nechávat veřejně viset urážky a kopance? Racionální důvod neexistuje.
Děje se to v osobní rovině? OK. Moje rodina = můj prostor. Nemusím se s takovými lidmi vídat a pokud musím, dá se ten čas výrazně omezit.
Pokud vám někdo při každém setkávání takzvaně promlouvá do duše, sami zvažte, jakou hodnotu takové setkání má. Pokud jsou tam i pozitiva, má to smysl. Pokud nejsou, nemá to smysl. Někdy jsme k takovým setkáním zavázáni z osobních a často finančních důvodů – typově „tchýně nám zaplatila rekonstrukci tak ji nemůžeme říct, aby k nám nechodila...“ ale i z takových spárů se dá dostat a často je ta chudší svoboda opravdovým prostorem.
Někdy stačí položit otázku: „proč mi to říkáš?“ nebo: „pojďme to probrat věcně – co ti vadí?“ a funguje to. Protože si lidé v tu chvíli nemusí vůbec uvědomit, že kritizují. Pokud ale i přes takové otázky přejede buldozer dalších mouder, přichází na řadu uplatňování hranic a vymezení se.
A taky si uvědomte u těch „dobře míněných rad“ jednu věc – zpětná vazba či konstruktivní kritika má přicházet s otázkou, zda o ni stojíme. Ta nekonstruktivní se cpe všude sama.
Emoční regulace
Přiznávám se. Když mě někdo kritizuje, jde mi krev do hlavy a srdce buší jak splašené. Nejradši bych utekla, začnu kličkovat jak zajíc nebo mám chuť se okamžitě hájit. Znáte to taky? Naučila jsem se ale pár kroků, jak se v tu chvíli zastabilizovat a situaci ustát.
1. dech – hluboký. Naše emoce a dech spolu úzce souvisí. Dám pozornost dechu, ne tomu co mi druhý říká. Soustředím se na své nitro, na to kudy, jak a kam dýchám.
2. Napočítám v duchu do deseti, než zareaguju. I kdyby tam měla být pauza. Někdy tu pauzu vyplní další argumenty, které jsou už tak bizarní, že pak není ani třeba další reakce. Fakt to funguje.
3. Uvědomění, že moje pocity jsou JENOM POCITY, nikoli fakta. Jo, tady se snažím co nejvíce zapojit ukrutné rácio.
Když se tohle párkrát nacvičíme, budeme schopni poslouchat kritiku s větším klidem a nadhledem. A to je základ proto, abychom ze situace vytěžili maximum.
A pamatujte si – emoce jsou jako počasí. Přicházejí a odcházejí. My jsme však obloha – ta nad nimi.
Rozvoj asertivní komunikace
Je to jako mít v ruce kouzelnou hůlku. Je vůbec možné vyjádřit své potřeby a hranice s respektem, aniž bychom se zablokovali, vytočili do nepříčetna a nevynadali protějšku jen proto, že s těmi svými přiblblými komentáři přichází obvykle naprosto nevhod? Ale jo, s tréninkem se určitě můžeme přiblížit dobrému výsledku.
Třeba díky těmto tipům:
- Používejte "já" výroky místo "ty" výroků
- Popisujte fakta, ne domněnky
- Navrhujte řešení místo stížností
Místo "Ty nikdy neposloucháš, co říkám!" zkuste "Mám pocit, že mě teď neposloucháš. Potřebovala bych, abys mi věnoval plnou pozornost."
Cítíte ten rozdíl? Prvně útočíte, podruhé vyjadřujete svou potřebu s respektem.
Asertivita je sval, který potřebuje trénink. Nebojte, zpočátku budete nejspíš koktat a potit se. To je v pořádku. Vždycky když se učíme něco o hranicích, jsme dost neohrabaní. Pro citlivé lidi je tohle sakra výzva! S praxí přichází pak větší jistota a jemnější věty.
Praktikování sebereflexe a sebehodnocení
Sebereflexi můžeme přirovnat k pohledu do zrcadla. Vidíme v něm svůj obraz jasně a ... při troše snahy i nezaujatě. To je klíčové pro práci s kritikou.
Sepsali jste si někdy seznam svých úspěchů? Teď je ten nejvyšší čas. Opravdu to udělejte. Klidně do svého deníku, ale spište tam všechno od prvního milostného dopisu po pracovní majstyrštyky. Cokoliv, co se vám povedlo, prosím.
Až takový seznam budete mít, vězte že řada z těch věcí se ostatním v životě právě vůbec nepovedla. A že máte důvod cítit úspěch i když vám vaše tvořivá mysl napovídá tisíce důvodů k tomu, abyste se zasekli na těch negativních věcech.
Zeptali jste se někdy svých přátel, čeho si na vás cení? Směle do toho, budete se divit. Když jsem to kdysi dávno v kurzu při studiu podstoupila, zpracovávala jsem výsledky asi týden, protože to byl tak ohromný kontrast s vlastním vnímáním, že jsem si musela dělat poznámky.
Pravidelná sebereflexe nám pomáhá vidět se opravdu realisticky – se všemi přednostmi a nedostatky (ty samozřejmě obvykle vidíme). A vidět se realisticky znamená být méně závislí na hodnocení zvenčí.
Zpětná vazba může být darem, pokud o ni požádáme.
A taky si pamatujte, že nikdo není dokonalý. Nikdo. Ani my, ale ani ten, kdo nás kritizuje. Proto k sobě můžeme být laskaví a brát se jako věčné dílo v procesu.
Odolnost vůči kritice
Jde to vůbec? Jde, po kouskách a pomalu. Vždycky to bude zraňující, ale nemusíme vždycky procházet kolečkem sebezpytování, marnosti nebo deprese.
1. Svatá trojice duševního zdraví „jídlo, pravidelný pohyb a dobrý spánek“ je jasná, ale proč si to nezopakovat. Když se pořádně nevyspíme, o to více musíme dbát na kvalitní výživné jídlo a pravidelnou porci pohybu – podobné to je při nalomení dalších nohou, vždycky by měly zafungovat ty další dvě. Když podsekneme dvě nohy ze tří, bavíme se už o krizi, o dočasném režimu a taky o tom, že v takové situaci nejsme vybaveni na to, abychom ztráceli energii zacelováním zbytečných ran. Taková situace je tu k tomu, abychom se maximálně opečovali, zastabilizovali a hledali zdroje, jak si udržet energii.
V rámci sebepéče pak v takových situacích potřebujeme eliminovat všechny vysavače energie, takzvané upíry a náročné lidi, protože na ně zkrátka nemáme kapacitu.
Vzpomínám si tu na starý vtip, jak se introvert snaží navrhovat termíny setkání: „ehm, ano ano, koukám se do kalendáře, no, co třeba nikdy? Hodil by se vám takový termín?“
2. Vděčnost. Je to jako malý zázrak, ale naše mysl je primárně kritická. Všímáme si toho co nám nejde, co se nám nepovedlo, co bychom ještě mohli vylepšit, srovnáváme se s ostatními a vždycky se najde něco, co někdo umí lépe. A když už je situace neutrální, mysl si stejně vybere negativní emoční odezvu.
Proto potřebujeme zase trošku rácia k tomu, abychom té naší mysli vysvětlili, že se nám něco povedlo, že je tu důvod pro pozitivní emoční náboj a že to s náma vůbec není tak marný. Právě naopak.
3. Lidé v okolí. Zkuste si vybavit pět lidí, se kterými trávíte nejvíce času – ti do značné míry ovlivňují váš život. Je to takto v pořádku nebo byste je nejraději obměnili?
Své okolí si můžeme vybírat. Můžeme se rozhodovat, s kým si budeme povídat / chodit na procházky / vyrážet na hory / venčit psa nebo sdílet životní výzvy. Naše kapacita není neomezená a opravdu i tady můžeme říkat NE a naopak vyhledávat kontakty, kde to rezonuje, zapadá a vůbec dává smysl.
Je nesmírně důležité mít okolo sebe lidi, kteří ve vás věří.
Kritika jako nástroj růstu
Když upadneme do pochyb, nebo se nedejbože začneme rovnou litovat, proč se nám zrovna toto teď .... no tím fakt nevyrosteme. Tím si akorát neustále nakládáme a živíme přání těch, co nás chtějí vidět na kolenou. Abychom si ale otevřeli nové dveře, zkusme se vždycky zeptat:
„Co se z takové situace můžu naučit? Jak to můžu příště udělat lépe?“
Pokud se nedá nic vytěžit, berte to jako flusanec, co je lepší obejít a nechat jej na chodníku. A pokud se něco vytěžit dá, je potřeba udělat jednu zásadní věc – oslavit své pokroky, i když jsou malé. Protože na těch vyrosteme.
Závěrem
Pamatujte si jedno. Pokud vás někdo jenom kritizuje – ať už je to hejt na sítích nebo osobní jed – cílem je vždycky vás ranit. A pokud existuje člověk, který si do vás chce kopnout, jakože to právě takový kritik chce, tak mu nevěnujte příliš pozornosti a už vůbec ne péče ve formě odezvy.
Někdy se dá hejt otočit proti autorovi – aby vynikl pravý záměr komentáře – ale pokud tím nechcete trávit svůj čas, není to nutné. Nemusíte se obhajovat a nemusíte reagovat. Ne, opravdu není třeba reagovat na všechno.
Vždycky se najdou lidé, kteří chtějí vařit jedy. Potřebují si ulevit, popasovat se s vlastními nezdary, dupnout si nožičkou nebo dokazovat svoji moc, protože je v tu chvíli ohroženo jejich ego.
My u toho ale nemusíme být s nimi.
Děkuju, že jste se dočetli až sem a věřím, že tu najdete kousek odhodlání k tomu, abyste si lépe chránili svůj prostor. Pokud se chcete dozvědět více o světě vysoce citlivých, doporučuju si poslechnout webinář Citlivost jako dar nebo se začíst do knížky Citlivka.
Pokud tušíte, že vaše vnímavost je vyšší než obvyklá, můžete se propojit s podobně laděnými lidmi ve Facebookové skupině a taky čerpat inspiraci v dalších článcích na mých sítích – předvším na Instagramu a Facebooku.
A pokud nechcete trávit čas na Facebooku, ale rádi byste dostávali upozornění na nový článek, stačí zadat e-mail do políčka vedle textu.
eBook zdarma / TEST
Máte to, co 80% lidem chybí? Patříte mezi menšinu vysoce citlivých? Otestujte se. Vytvořila jsem pro vás rozšířený test ZDARMA.
E-BOOK ZDARMA
