Třicet let jsem netušila, že existuje takový povahový rys, že se dá zdědit a že když s ním dobře naložíme, je to opravdové požehnání.

Mou vášní je vítr, horské podmínky, bublání potoka, putování a objevování.  Příroda je pro mě zdrojem energie, poznáním a vlastně je mou součástí. Putování je pak můj nejmilejší prostředek, jak se v životě zorientovat, získat nadhled, dobře se rozhodnout, zpracovat emoce nebo zkrátka prožít zásadní období.

Miluju pohyb v přírodě, zkoumání vztahu tělo – emoce – mysl a se zápalem o tom pak píšu. Miluju svou rodinu a taky sama sebe.
To poslední jsem ale necítila vždycky. Musela jsem se to cíleně učit a pak taky přijmout fakt, že to učení jen tak neskončí.

Třicet let jsem žila s nálepkou podivného a naivního introverta, co je často úplně mimo. Jako dítě jsem přemýšlela, kde na světě je moje místo a zda vůbec existuje.

Ve své původní rodině jsem poznala, jak vypadá psychické i fyzické násilí – emoční vydírání, nátlak, gaslightin, fyzické tresty a kromě zkoumání psychopatologie mě ta zkušenost přivedla k tématu traumatu, jak se může projevovat a jak jej co nejjemněji léčit. Putování byla jedna z variant.

Ve škole jsem na vlastní kůži vyzkoušela šikanu, sociální vyloučení a ve dvanácti letech jsem se rozhodovala, jakým způsobem odejdu ze světa. Každý večer jsem ale tajně rozmlouvala s Bohem o tom, že mojí úlohou je to všechno přežít a něco tady lidem přinést.

Do partnerských vztahů jsem vstupovala jako holka, co nemá nikoho za zády, nezná vlastní hranice a je ochotna se podřídit téměř ve všem, jen aby už našla klid. Někdy se to povedlo, ale pocit že jsem mimoň, ten se nezměnil.

Jako vysoce citlivá bytost jsem se často do svých partnerů vcítila tak, že jsem zapomínala vnímat vlastní potřeby a po čase jsem zjistila, že už ani nevím, kdo vlastně jsem. Bylo to období kotrmelců, trapasů a nevyžádaných přátelských rad.

Až jsem v pětadvaceti opustila svůj čerstvě dodělaný domov a skončila jsem opět na začátku, jen s batohem, bez práce, bez peněz, bez rodiny a s nálepkou „problém“. Přátelé byli otrávení z toho, že nejdu cestou, kterou mi doporučili.

„Vždyť ses tak dobře učila, matika ti šla, proč nemůžeš prostě ... ?“ nedokázala jsem se vymáčknout, že mě žene něco, co je mnohem silnější a už nedokážu kultivovat ani uplatnit své schopnosti při práci, ve které nevidím smysl. V mém případě v roli auditora.

Když jsem byla opět vyčerpaná z hledání svého místa na světě, doprovázelo mě přesvědčení, že moje poslání je. Někde jo. Pořád jsem u toho byla v pohybu, v přírodě a ptala jsem se: kdo od šestnácti lítá na padáku a dokáže průvodcovat destinace kde předtím nikdy nebyl, ale cítí že je zná? Kdo má ten dar zažívat euforii po každém výstupu na vrchol, kdo cítí jak voní vítr, slyší zvuky co prý nemá slyšet a některé věci „prostě ví“ bez racionálního vysvětlení? Nedokázala jsem si tenkrát odpovědět jinak než tím, že odpověď je v procesu.
 

---

A když jsem pak jedno lednové ráno lezla ze spacáku v zasněženém autě, které mi bylo dočasným domovem, cítila jsem ohromnou úlevu. Odhrnula jsem sníh z okýnka, viděla jsem svůj oblíbený beskydský vrcholek a věděla jsem, že tohle bylo dno a já se můžu odrazit.

---

Vystudovala jsem Rekreologii, která mi za pět let studia změnila život. Ta škola je totiž jedna velká sebezkušenost, týdenní zážitkové kurzy, dlouhá putování, poznávání, integrace a k tomu teorie jak funguje lidské tělo při zátěži, biomedicínský základ a tuna psychologie. Tu jsem si ještě nepovinně přibírala i z filozofické fakulty, aby mi studium dalo co nejvíce.

Putování mi učarovalo. Prošla jsem natěžko kus Himaláje, slovenská pohoří, Alpy, vylezla spoustu nádherných alpských vrcholů a otestovala si v horách své fyzické limity, abych je spolu s těmi psychickými prozkoumala ve tříleté psychoterapeutické sebezkušenosti.

A co práce? V Beskydech jsem byla kromě auditora obchodníkem, tam jsem si pak vyzkoušela vztah svobody a odpovědnosti. Po přestěhování do Prahy jsem čtyři roky tvořila a průvodcovala kurzy v přírodě, jezdila jako průvodkyně na zájezdy a pohybovala se v outdoorovém prostředí. Pak jsem se na půl roku stala zaměstnancem malé firmy, která mi zapomněla zaplatit a nakonec jsem prozkoumala korporát, abych uznala, že patřím jako průvodce do přírody, k putování a budu jej dále zkoumat jako psychoterapeutickou metodu.

Když jsem narazila na knížky a nové studie ohledně vysoké citlivosti (HSP), bylo mi jasné, že jsem našla sebe i cestu, jak se za svou „podivnost“, tedy citlivost postavit. Zjistila jsem, že lidí s takto výjimečně citlivou nervovou soustavou je dokonce okolo 20 % a je jasné, že takové mám i ve svém okolí.

Když jsem v roce 2016 napsala svůj první článek na blog,  ozvala se mi spousta lidí – kamarádů i ostatních, že jim mluvím z duše, poznali se o kousek lépe a jsou rádi, že jim někdo nosí informace a popisuje pocity, se kterými se už dlouho snaží popasovat.

To byl ten nejsilnější impulz k tomu, abych vylezla na pódium, abych představila v naší kotlině téma vysoce citlivých lidí a tu energii cítím dodnes.

Věnuju se tématice vysoce citlivých lidí a pomáhám lidem nacházet jejich jedinečné schopnosti.

Je nás takových spousta a ne všichni vědí, jak se projevit, přestože je to jejich přáním.

Jsem vysoce citlivá a nestydím se za to.
 

Snažím se dostat citlivost, empatii a ohleduplnost do společnosti. Mluvím o hypersenzitivních lidech úplně všude, pravidelně publikuju v médiích a občas lidi okolo sebe mírně šokuju.

Pomáhám ostatním najít způsob, jak si nastavit vlastní hranice, mluvit o svých pocitech a postavit se za to, jací skutečně jsou. Citlivost není jenom komplikace na cestě k vysněným výkonům, ale je to především dar, díky kterému máme možnost prožít hezčí život než ostatní.  

 

Vzdělávám se

Moje práce není postavená pouze na intuici a pocitech, ale jde ruku v ruce se vzděláváním.

2020 – 2021 – Psychoterapeutické minimum, Český institut biosyntézy, Akreditace ECP

2021 – Cesta za hlasem a práce s emocemi pod vedením Idy Kelarové, 3 výukové dny

2021 – Aspekty práce s vývojovým traumatem v dětství a v dospělosti, Český institut biosyntézy, 10 výukových hodin, Akreditace ACP

2020 – Trauma v kontextu biosyntézy, Český institut biosyntézy, 20 výukových hodin, Akreditace ACP

2020 – Práce s krizí v kontextu biosyntetické psychoterapie, Český institut biosyntézy, 40 VH, Akreditace ČLK, AKP ČR, MPSV

2019 – Kruh integrity a sebeuvědomování pomocí metody MINDSNAPSHOT, 30 výukových hodin

2015 – 2018 – Sebezkušenost v dynamické psychoterapii, skupinové psychoterapii a koučinku

Vysokoškolské studium:

2013 – 2016 – Univerzita Palackého v Olomouci, Fakulta tělesné kultury, Rekreologie, Mgr.

2009 – 2012 – Univerzita Palackého v Olomouci, Fakulta tělesné kultury, Pedagogika volného času, Bc.

2004 – 2008 – VŠB-TUO, Ekonomická fakulta, Hospodářská politika a správa, Bc.

 

Kde mě můžete vidět a slyšet ?

 

Podcast Nevyhorení – Forbes SK, 2023

 

 

TEDx Prague Women 2019

 

 

 

 

Rozhovor z pořadu Rozhovory s lidmi, který vedla Petra Kruntorádová. 

 

 

Záznam z České televize, kde jsem byla hostem pořadu Sama doma:

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1148499747-sama-doma/219562220600026/video/676544

 

 

Nebo si poslechněte záznam z večerního vysílání Českého rozhlasu, kde jsem byla hostem Vladimíra Kroce a na téma vysoké citlivosti jsme měli čistého času půl hodiny:

https://radiozurnal.rozhlas.cz/kazdy-paty-cech-je-hypersenzitivni-tvrdi-blogerka-alena-wehle-8020733

 

 

 

Nejste si jisti, zda jste sami vysoce citliví? Stáhněte si můj e-book zdarma a otestujte se.

Chcete vědět víc o hypersenzitivitě a darem s vysokou citlivostí? Přečetli jste si články na mém blogu?

Ucelené informace s inspirací a návodem, jak co nejlépe poznat sám sebe a postavit se za svoje schopnosti, najdete v mém eBooku Průvodce vysoce citlivým životem.

Na Instagrau @jsem_citlivka a FB stránce S citem ven sdílím tipy a příspěvky z HSP života a ráda vás uvidím i v uzavřené FB skupině, kde spolu s ostatními, vysoce citlivými, sdílíme různé pocity a životní situace.