Alena Wehle
7. 8. 2024
Vztah, ve kterém se nedalo žít
Jsou vztahy, kde láska hory přenáší. Nebo vztahy, kdy ty hory přenáší rácio, ale nějak to všechno funguje. Pak jsou vztahy různě nefunkční, které mají potenciál no a nakonec i takové, co už nejsou k žití. V jednom z nich se mi povedlo strávit pár let i přesto, že jsem si na začátku hodně fandila a pak zas nechtěla dělit rodinu.
Nikdy nevím, jak na tom s tebou jsem
Název knížky, kterou jsem jako první vytáhla z jeho bedny když se ke mně stěhoval – utkvěla mi v ruce na pár minut a já si říkala, že u nás to tak určitě nebude. Ale bylo a čím dál víc.
Dny univerzální romantiky, vášně a hlubokého porozumění v nekonečných rozhovorech obvykle vystřídaly dny úplného odpojení, nulové komunikace nebo neobvyklých požadavků. Argument byl ale vždy podobně jednoduchý – je to teď hodně náročné, bývalá žena mi dělá ze života peklo, všechno jsem jí nechal a chce mě připravit i o dítě. Detaily byly víc než věrohodné, část hovoru co jsem slyšela, opravdu odpovídala v tu chvíli jeho interpretaci a můj spasitelský komplex mohl konečně dostat životní šanci k seberealizaci.
Když se zastabilizuje, bude zase všechno v pořádku. To byla věta, kterou jsem se po něm naučila opakovat a opravdu se co nejvíce snažila, aby se mu ta stabilita nějak povedla. Je to jasný, jednou je to nahoře a pak zas dole, každý má nějaké výkyvy a ty u vysoce citlivých bývají o něco větší. Reakce na změny, horší spánek, to všechno z člověka na čas udělá někoho jiného, je podrážděný, nedokáže plnit úkoly v práci a zkrátka by se dalo říct, že „se nedaří“.
Ve vztahu to přece taky bývá na střídačku – když si jeden zlomí kotník, druhý jej podepírá. A pak zase naopak, ten co nemohl předtím se postará teď. Jenže co když si někdo ten kotník láme pořád dokola, často vlastní vinou a když s sebou strhne i toho druhého, je pořád ještě rozlámaný na to, aby vůbec kdy podepíral?
Tu druhou variantu jsem si nepřipustila a rozhodla jsem se o něj postarat. Půl roku měl volno od závazků, aby se dal dohromady – neplatil nic, ačkoliv jsem se starala o tříletou dcerku a opravovala dům, chtěla jsem mu dopřát to, co jsem sama nikdy nezažila. Opakovala jsem si, že přece prošel náročným rozchodem, tlak ničemu nepomůže a naučím se nelpět a věřit, že to dobře dopadne. Už to v životě tolikrát dobře dopadlo, tak proč by to nemohlo nastat i v našem vztahu.
Lámala jsem rekordy v nevyžadování, poskytování a chvíli se nám dobře dařilo. Než... už to bez vyžadování nešlo. Otěhotněla jsem.
Na přímé otázky jak si rozdělíme úkoly a závazky přicházely výmluvy nebo nereálné sliby. Kdybych za sebou neměla tři potraty, moje rácio by hlasovalo pro variantu jít na potrat. Jenže já je měla, fúru emocí k tomu a tak jsem se rozhodla, že to prostě „nějak“ zvládnu a třeba se odehraje zázrak.
Zázrak jménem diagnóza
Jen co jsem prvně nahlídla do své těhotenské průkazky, jej vyhodili z práce. Na hodinu – na takový ten paragraf co vás pak nikde nechtějí zaměstnat a na úřadě práce nic nedostanete, protože všichni vědí, že jste si tohle způsobili sami něčím hodně netradičním, no zkrátka že jste někoho systematicky nasírali a jemu pak ruply nervy nebo jste něco museli sakra podělat (například napopáté v řadě nepřijít do práce bez omluvy).
To musí být nedorozumění, myslela jsem si. Vždyť tu přece nejsou důvody... byly. Jen já o nich nevěděla, a jak bych taky mohla. Důvody byly stejné jako na všech těch přechodných brigádách, ze kterých jej vyhodili taky. Těsně před porodem pak opravdu přišel zázrak, aby si našel práci na plný úvazek, ten mu však vydržel jen celého půl roku než jej vyhodili zase na ten paragraf. Tentokrát to ještě stihl o téměř rok oddálit nemocenskou, kterou získal na prohlubující se depresi (diagn'ozou byla středně těžká deprese) s odhodláním, že alespoň toto bude řešit, když na to má papír a moře času k tomu. Odhodlání vydrželo dobré dva dny. Mimochodem, tuto diagnózu získal během pěti minut na základě jím popsaných obtížích, ale to co se skutečně odehrávalo, nebylo jak prozkoumat. Na to jsme už museli přijít sami, s čím se setkáváme.
Chvíli mi trvalo zjistit, že u některých lidí je stabilita nemožná. Ne proto, že by ji nechtěli, ale proto, že vůbec nevědí co to je a jak má vypadat. Že ty velké výkyvy jsou pro ně normální a ačkoliv se za ně třeba i stydí, nevědí jak je řešit.
Emočně nestabilní porucha (dříve známá jako hraniční porucha osobnosti) se projevuje například tím, že člověk nemá střed. Pohybuje se na pomezí neurózy a psychózy a v období větší stresové zátěže pak o to více v jejich krajnostech. Takový člověk bývá často podrážděný - ano je velmi citlivý, takové podráždění přichází i na ty nejjemnější podněty, ale taky se snaží vyvolávat konflikty. Jeho touha po klidu jako kdyby vůbec nekorespondovala s tím, jak se navenek projevuje. Když se pak objeví v okolí někdo, kdo svůj klid opravdu prožívá, snaží se mu jej co nejvíce narušit v domění, že stejně není skutečný.
Podráždění, konflikty a agrese se začaly stupňovat. Ranní hodinový výstup na téma „jsi nejhorší žena světa“ záhy vystřídala scéna „jsi nejlepší žena světa“ což pro těhotnou citlivku v praxi znamenalo, že v 8.30 ráno vyčerpala veškerou denní energii a jedinou možností po zbytek dne bylo smažení na cukru a kakau. Jenže do toho ještě odpoledne přišly další scény a když jsem na ně nereagovala já, chytila se moje dcera. Dostat do konfliktu dítě bývá díky nátlaku a manipulaci o mnoho snazší.
„Hraničáři“ mívají rovněž sklony k agresi. Jako kdyby se valila ven frustrace snad celých generací a touha to konečně za všechny usplavnit. V našem případě to přicházelo jemně, postupně a tak, že než jsem si ten velký problém přiznala, byl na světě chlapec.
Dobře, budu se léčit. Takhle to dál nejde. Jenže jsme každý měli jinou představu o tom, co dále nejde. Pro mě to byl neustálý neklid, ohromná nestabilita, neschopnost najít si a udržet práci (s hypotékou a čerstvým špuntem v náručí bych zrovna toto velmi ocenila), patologické lhaní a do toho agresivní výpady.
Pro něj to byly stavy, kdy mu nebylo dobře. Takže na psychiatrii léčil svou depresi a taky ji komunikoval jako zdroj naší nepohody. Nebyla to ale deprese, která nás pomalu zabíjela všechny čtyři. Proto taky nezabírala žádná antidepresiva.
Lidé s emočně nestabilní poruchou či bipolární poruchou přichází obvykle do terapie až tehdy, když je tam dovede jejich okolí nebo úzkosti a deprese – a chtějí řešit logicky pouze tyto příznaky. Jenže v případě léčby antidepresivy se pak může stát, že takový člověk akorát ztratí zábrany pro své jednání a psychotické stavy se ještě zhorší. A právě to jsme pak čtyři měsíce žili, když dostal silnější antidepresiva.
Nikdy jsme nevěděli, s čím se probudí a kde bude problém následující den. Jen jsme si zvykli na všudypřítomnou sebelítost, lhaní, absenci režimu a neustálé změny nálady, názorů, postojů a čím dál tím více se opakovaly stavy, kdy ztrácel kontakt s realitou. Chronické lhaní jsem zpočátku připisovala prožitému traumatu, ale z drobných a leckdy klukovských lží se stávaly čím dál závažnější trable co už ohrožovaly naši domácnost.
Je to tedy HPO nebo maniodeprese? Když jsme si osahali stavy mimo realitu, bylo mi už jasné, že se pohybujeme na patologickém poli, ze kterého není cesty pouze za pomocí vlídného slova a víry, že bude zase lépe. Když jsem naše dny a projevy popsala psychiatrům, shodli se na tom, že je to dost pravděpodobně obojí. Ona postaru zmiňovaná maniodeprese totiž často komorbidně nasedá na emočně nestabilní poruchu (HPO).
Co s tím? Těžko se člověk zastabilizuje pouze za pomocí psychoterapie. Do hry obvykle vstupují stabilizátory nálady - tedy léky zcela odlišné od klasických antidepresiv a to proto, že je potřeba zmírnit oba extrémy. Jenže takové léky mají řadu nežádoucích účinků, které pacienti často odmítají. Například snížení libida, to se fakt nehodí do krámu a už vůbec ne muži, který si v období mánie čechrá ego promiskuitou.
Takže do toho ještě mánie a propady? Zpočátku byly manické stavy mírné, spíše to vypadalo jako dobrá nálada, oslovení múzou a záplava kreativity, jako takové to „konečně jsem se nastartoval a zase žiju“, k čemuž se ale brzy přidalo nadměrné utrácení peněz - obzvláště těch cizích, tendence nasekat v takovém období značné dluhy, promiskuita nebo závazky, které nebylo nikdy možné splnit. Následný pád do temnoty už nedělila fáze remise - vymizení příznaků, byl to sešup rovnou pod hladinu.
Zpočátku jsem nenáviděla stavy útlumu, ale teď už o to více stavy mánie. Styděla jsem se za ně. Všichni okolo viděli, že tu něco nesedí - ať už to byli kamarádi, které najednou pozýval na drinky, prodavač v obchodě co za pět sekund prodal dvě pily nebo rodina, která se mě ptala, kam mizí všechny ty peníze, co mu posílají. A já to netušila, protože mi taky dlužil.
Bála jsem se. Stupňujícího násilí vůči mě i dceři, dluhů, nesplněných závazků, naštvaných lidí okolo, ale taky pomluv co se stane když to ukončím. A pak taky toho, jak to vůbec ukončit, protože pro hraničáře je největším strašákem právě to, že je někdo opustí.
Když jsem to vyslovila poprvé, vysmál se mi. Když při dalším psychotickém záchvatu přijela policie, utekl. A vysmál se mi po tom, co odjeli. Dostat ze svého domu člověka, který v něm trvale bydlí, není tak jednoduché jak jsem si myslela. O to víc když místní policie řeší podobné situace stylem „tady nejsme v americkém filmu pani, tak se spolu prostě domluvte a neotravujte nás“. Jak se ale chcete domluvit s člověkem, který je půl dne v manickém rauši a když ho to přejde tak se opije nebo si do toho zahulí, aby se mentálně odporoučel zas úplně někam jinam a druhý den všechno popře? Ne, jsou lidi, se kterými se domluvit nejde.
Cesta ven
Tady jsme už byli tak daleko, že se vztah proměnil do fáze na útěku. Utíkala jsem s dětmi ze svého domu a po návratu zjistila, že se mi při každé výpravě ztrácí části majetku. Potřebovala jsem lepší plán. Zajistit chůvu nebo dětskou skupinu pro maličkého, zahájit řízení na úřadě o zrušení trvalého bydliště, domluvit si kamarády na telefonu, kteří by byli ochotni zasáhnout v případě ohrožení. Při poklesu emočního vypětí pak zkusit vyjednat odstěhování. To však po dobrym nešlo, takže varianta že zkusíme odluku.
Pomohla mi kamarádka. Přišla, viděla a navrhla nám rozhovor takto ve třech. Souhlasil. Bylo to sice nepříjemné, ale před cizím člověkem se držel na uzdě a souhlasil, že se odstěhuje. Až mi spadla brada jak to najednou šlo, ale samozřejmě pod podmínkou, že je to jen odluka abychom si vyzkoušeli, jaké to bude. Kývla jsem. Tak kdo ví, o zázraku se píše už v Bibli, ale přece jenom jsem stála i nohama na zemi a věděla, že do toho pekla se už vracet nechci.
Stejně mi to bylo líto. Nejen rozpadlé rodiny a dalšího dítěte, co bude už navždy mít více domácností, ale taky nevyužitého potenciálu. Zamilovat se do potenciálu je obecně iluze, která nemá co do činění s realitou. Já vnímala nejen potenciál toho vztahu, ale i jeho jako člověka. Viděla jsem v jádru lidskou bytost, která touží po přijetí a vlídnosti stejně jako všichni ostatní lidé. Bytost co je taky schopná citu. Jenže díky hraničním rysům a extrémním výkyvům nálad se pak všechny ty vlastnosti smývaly a já měla často pocit, že sedíme u stolu ve třech. Já, on a diagnóza.
Co když nejsem v pořádku já?
S takovou otázkou jsem posledního půl žila večer před spaním a pak hned zrána. Snažil se mě vyprovokovat a dostat do krajnosti, tam kde on bývá po většinu života a pak říct, že jsem já „ten psychouš“. Pořád mi ale pomáhal kontakt s realitou, s vlastním tělem a odstup, kde jsem si uhájila zdravý úsudek a pak se jej snažila tak nějak udržet i v jeho přítomnosti.
Taky mi pomohla intenzivní psychoterapie a občasná krizová intervence, protože každý kontakt byl o velkých emocích. Ani po roce se kontakt neobejde bez neustálé provokace, urážek a časté agrese. Ale zase je tu možnost ten kontakt úplně minimalizovat na občasné nezbytné minimum když není chlapeček ve školce a mezitím důstojně žít.
Bála jsem se, jak to všechno zvládnu. Po stránce fyzické, finanční, organizační. O to víc mě překvapilo, že se mi opravdu ulevilo. Že jsem najednou měla víc peněz, i když jsem na všechno byla sama – protože tu nikdo v záchvatech nevyjídal lednici, nebral mi věci a peníze a měla jsem více sil proto, že mi odpadla starost o nejnáročnějšího člena rodiny.
Jak se vyrovnat s pomluvami, hodnocením a kritikou?
Každý příběh má různé interpretace. Ten náš je tak pestrý, že jich má ještě víc než dvě a při svém šíření nabírá na šťavnatosti. Můj bývalý partner je herec. To, co nezvládl uplatnit před kamerou, zvládá bez problému před sousedy a lidmi v našem okolí. Žijeme v oblasti, kde je spousta empatických, přejících lidí s touhou pomáhat a právě to je pro lháře požehnáním. Když se od nás odstěhoval, vyžebral si od svého okolí a rodiny pětinásobek průměrné mzdy s odůvodněním, že jej vyhodila žena kvůli depresi a o všechno jej obrala. Dostává se ke mě spousta lží, no vždycky mě překvapí, že má někdo potřebu věnovat energii takovým výplodům, ale ono to nějak funguje. Funguje to pro získávání pozornosti. Fungovalo to chvíli i k tomu, abych se cítila oslabená, než jsem ale skousla fakt, že rozchod s sebou vzal i řadu přátelských vazeb a že právě toto byla příležitost pro řadu lidí si do mě kopnout.
Od té doby, co jsem toto pojmenovala, už to nebolí. Někdy mě to překvapí, ale nezasáhne. Kdyby ano, časem bych se z toho zbláznila.
A tak jsem si sepsala, co je pro mě v životě důležité, kam chci směrovat, co chci šířit, čemu se chci věnovat, čemu věřím a u toho si oprášila jaké to je věřit sama sobě.
K celému procesu potřebuju dost času, času kdy nejsem k dispozici a můžu se jen tak toulat krajinou. Putování je pro mě zase tou nejlepší terapií, lékem a cestou ke spojení s vlastní esencí.
Pokud tušíte, že vaše vnímavost je vyšší než obvyklá, můžete se propojit s podobně laděnými lidmi ve Facebookové skupině a taky čerpat inspiraci v dalších článcích na mých sítích – předvším na Instagramu a Facebooku.
A pokud nechcete trávit čas na Facebooku, ale rádi byste dostávali upozornění na nový článek, stačí zadat e-mail do políčka vedle textu.
eBook zdarma / TEST
Máte to, co 80% lidem chybí? Patříte mezi menšinu vysoce citlivých? Otestujte se. Vytvořila jsem pro vás rozšířený test ZDARMA.
E-BOOK ZDARMA
