Alena Wehle
4. 4. 2019
S depresí za zády
Bylo tam šero, chlad a nevlídno. Chtěla jsem najít bezpečné místo, ale nevěděla jsem jak vypadá. Okolo mě lítaly výčitky, urážky a v lepším případě facky. Cítila jsem se unavená a přemýšlela jsem jak odejít nebo zmizet. Bylo mi dvanáct, neexistoval internet a doma jsme neměli telefon.
Chvíli jsem stála na balkoně našeho domu, jenže mi v tu chvíli přišel nesmyslně nízko na to, abych seskokem vyřešila svou bolest. V lékárničce jsme měli akorát tak černé uhlí a alpu. A tak jsem nazula prestiže a rozhodla se utéct. Bez plánu a cíle, ale s pocitem že nic horšího už stejně být nemůže.
Když jsem běžela třetí kilometr lesem, zastavila jsem se u potůčku a ucítila, jak ta svíravá bolest na srdci opadá. Najednou jsem se dokázala zase nadechnout, dotkla jsem se chmýří pampelišek a po vlasech mě hladil vítr. To je to místo, pomyslela jsem si. Místo, které jsem nemohla najít. Světlo, za kterým se můžu vydat, ale doteď nebylo vidět.
Už jsem nemusela běžet tak rychle. Stačilo místy jít a pak popoběhnout. Ten den jsem uběhla šest kilometrů, zbavila se obrovské zátěže a vrátila se zpátky domů. Před vrátkama jsem pak hořce polkla, ale už jsem věřila, že to zvládnu přežít.
Tenkrát to bylo poprvé, kdy jsem cítila na blízku svou vlastní smrt. V naší rodině panovalo neustálé napětí, hádky, ponižování, fyzické tresty a ve škole se k tomu přidala ještě šikana. Každý den jsem chodila do školy se staženým hrdlem a pocitem, že je to už možná naposledy. V okolí jsem neměla nikoho, komu bych mohla říct, co prožívám. Jakou těžkost v sobě nosím a brala jsem to jako svou slabost.
Ale objevila jsem způsob, jak to všechno zmírnit. Naštěstí byl můj otec vytrvalostní běžec, souhlasil s pořízením běžeckých bot a zápisem do oddílu orientačního běhu. Moje motivace byla tenkrát dost jiná než u zbytku běžců ve spolku. Já opravdu toužila hlavně běhat v lese, jen tak mi bylo dobře a závody byly spíše propustkou za víkendem na vzduchu než jako touha něco vyhrát. V mapě jsem se orientovala špatně, občas jsem ji úplně zahodila a doběhla do cíle po vlastní ose. Asi si dokážete představit, jakou radostí jsem byla pro trenéra, ale zase jsem tréninky nefalšovala cestou autobusem jako moje chytré spoluběžkyně.
Endorfin, serotonin, dopamin. Moje mantra, závislost a cesta, jak přežít veškerou bolest.
Úzkosti mě navštívily ještě několikrát. Myslím tím ty opravdové pocity bezmoci, těžkosti, slabosti a rezignace. Pocity, kdy jsem nebyla schopná vstát z postele a netušila jsem proč bych to měla dělat. Přijetí a porozumění bylo tak strašně daleko, stejně jako blízcí přátelé. Jen samota, stesk a marnost.
S obličejem plným slz, srdcem v krku a roztřesenýma rukama jsem si zavázala boty a vyběhla ven. Zoufale jsem křičela, ale po pár kilometrech začala bolest ustupovat. Venku byla tma, přesto bylo najednou vidět. Oči si zvykly na šero, kočičí kroky zajistily bezpečný pohyb a zase jsem cítila souznění s přírodou, náruč lesa a pocit přijetí.
Od té doby jsem rozběhala desítky párů běžeckých bot, úzkosti, výpověď v práci nebo rozvod. Díky sportu jsem prošla svá nejtěžší období bez antidepresiv. Účinné látky jsem si v těle vyrobila sama, v přírodě, za pomocí vlastní fyzické námahy, čerstvého vzduchu a pohledu z kopce dolů. A taky díky vůli to všechno opakovat a dodržovat režim.
Deprese je duševní onemocnění, které nemůžeme vypnout tlačítkem, zahnat práškem a vyřešit jedním výběhem do parku. Můžeme ale změnit své návyky a tím i proměnit průběh svých těžkostí.
Klíčem k úspěchu je vždy pravidelnost, která stojí obrovské množství sil. Ale pokud se jednou rozhodnete, budete mít za sebou ten nejdůležitější krok.
Spousta činností, které v našem životě potřebujeme dělat, je zpočátku velmi nepříjemých a doprovází nás emoční averze. Ta má pak za následek paralýzu a odklad činnosti. Kdyby nám někdo ve stavu naprosté bezmoci řekl, ať už jednou pro vždy zatočíme s depresí, znělo by to jako nadlidský úkol a mnohem jednodušší by bylo přijmout svou diagnózu včetně medikace. V momentě, kdy si ale dáme dílčí cíle a ten obří problém rozporcujeme, bude mnohem snazší k proměně dojít.
Víte, kolikrát musíte udělat nějakou věc, abyste si vytvořili návyk? 20 – 30 x. Teda tak to popisuje ve své knize Konec prokrastinace Petr Ludwig a já můžu potvrdit, že to funguje.
Pokud máte zdravé nohy, zvládnete běh nebo rychlou chůzi taky. Pokud máte nemocné nohy, můžete najít jiný typ pohybu. Není důležitý počet kilometrů, ale to, že se zvedneme a vyrazíme. Začnete se změnou.
Sama se dokážu zničit i kousek za domem a jindy uběhnout maraton, ale pro výsledný úspěch je potřeba překonat počáteční nechuť a odpor.
Kromě blogu sdílím své pocity, příběhy a citlivou inspiraci na facebookové stránce S citem ven.
Patříte taky mezi vysoce citlivé? Nevíte? Tak si stáhněte eBook zdarma a otestujte se.
Pokud zrovna prožíváte období, které není snadné a rádi byste se o pocity podělili, můžete je sdílet v uzavřené FB skupině mezi citlivými lidmi, kde vládne otevřenost, přijetí a vlídné prostředí.
V případě, že byste všechno rádi probrali individuálně, nebo máte pocit, že na své cestě potřebujete udělat krok dobředu, můžeme vše probrat individuálně na túře Českým krasem nebo přijďte na některý z mých seminářů. Přehled o akcích najdete tady.
Pokud tušíte, že vaše vnímavost je vyšší než obvyklá, můžete se propojit s podobně laděnými lidmi ve Facebookové skupině a taky čerpat inspiraci v dalších článcích na mých sítích – předvším na Instagramu a Facebooku.
A pokud nechcete trávit čas na Facebooku, ale rádi byste dostávali upozornění na nový článek, stačí zadat e-mail do políčka vedle textu.
eBook zdarma / TEST
Máte to, co 80% lidem chybí? Patříte mezi menšinu vysoce citlivých? Otestujte se. Vytvořila jsem pro vás rozšířený test ZDARMA.
E-BOOK ZDARMA
