Alena Wehle
26. 1. 2022
Citlivé zrození
Když se řekne domácí porod, obvykle se spustí diskuze o hazardu a sobectví biomatek, které upřednostňují vlastní pohodlí před zdravím dítěte. Proč se ale taky nebavíme o tom, že si ženy z porodnic odnáší traumata na celý život a přístupu, jaký panuje v českých nemocnicích?
Moje první těhotenství mě sice nedovedlo ke zdravému dítěti, vedlo ale k setkání s nemocniční péčí o budoucí matky. Tam jsem si místo soucitu překvapivě osahala pocity ponížení a bezmoci. Kde se poděla lidskost? Říkala jsem si tehdy a svoje rozčarování jsem přisoudila své abnormální citlivosti a rozrušení.
„Všechny jsme to nějak přežily tak z toho nedělej drama“, zaznívalo od starších žen a bylo mi jasné, že tu existuje téma, co se zametá pod koberec a zranění, ospravedlněné běžnou praxí.
Jak prožít porod vědomě, s pokorou, respektem a hlavně bez traumatu, jsem se snažila zjistit znova při druhém těhotenství s Aničkou.
Nemocniční prostředí jako takové mi nahání hrůzu. Všude svítí zářivky, dezinfekce štípe v nose a bolest je všudypřítomná – ať už ta moje, nebo lidí okolo. Jo, hodně si to beru, to je fakt, ale je to moje tovární nastavení. Naladit se v nemocnici na vlnu klidu je pro mě ohromná mentální dřina a často spíše bez výsledku.
Aby žena dobře porodila, potřebuje prostor, klid a podporu
Takové moudro je ale zcela mimo realitu českých porodnic. Praxe je taková, že po příjezdu na příjem startuje závod jak co nejrychleji dostat dítě z matky a když se v cíli objeví zabalený špunt v peřince, veškeré fauly jsou ospravedlněny. Třeba takové, že jsou ženy preventivně nastřiženy a pak zase zašity. Nebo že rodičce skáče sestra po břiše a způsobí jí i dítěti zranění na celý život.
Můj první porod byl naštěstí bez podobných dramat, ale i tak jsem dvakrát podstoupila hmat na vyvolání porodu a ve finále zfalšovala čas odtoku plodové vody, aby mě z preventivních důvodů neposlali na císaře.
Po samotném zrození jsem očekávala konečně úlevu a sdílení radosti, ale ani na oddělení šestinedělí není na tyhle peripetie čas.
„Nesmíte si to dítě dávat k sobě do postele, vždyť ho zalehnete!“ byla odpověď na prosbu o prášek (ten jsem si záhy sehnala sama) a věta
„Jak to proboha kojíte? Chcete malou udusit? akorát urychlila náš odjezd domů, když jsme si vyžádali revers. Přitom je tu spousta skvělých porodních asistentek a laktačních poradkyní, jenže ty naše zdravotnictví považuje za nadstandard a ženy si je musí dopředu zajistit samy.
Zatímco v zahraničí je těhotným ženám bez rizikových příznaků nabízena varianta domácího porodu s doprovodem porodní asistentky, u nás je trend zcela opačný a pokud se odmítáme podrobit kontrolovanému procesu, nesmí nám nikdo pomáhat. Oficiálně.
Ano, je to nátlak. Ten mi obecně nedělá dobře nebo mě dokonce paralyzuje, což se k porodu vůbec nehodí.
S Julišem jsem si už přála prožít celý proces přirozeně a bez nátlaku. Bez urychlování, s důvěrou v sebe a pokorou, že se nedá nic naplánovat. Hledala jsem znova místo, kde se dá v klidu porodit a jediné takové bylo doma v obýváku.
Porodní bába je základ
Zůstat sama se mi příliš nezamlouvá, ale jak sehnat ženu, co chodí domů? Sice se dá všecko prohnat googlem raz dva, ale hledáme tu něco, co oficiálně neexistuje. Na to se musí jinak, hezky postaru, trpělivě se ptát známých, co mají známé a pak se stane třeba to, co mě. Že jsem oklikou narazila na ženu, která byla u mého prvního porodu v nemocnici, než se vydala na vlastní dráhu. Jásala jsem radostí, našla jsem citlivou bytost s nohama na zemi a fůrou zkušeností!
Takže představu, bábu i plán bychom měli. A teď ten zbytek – naladit samu sebe, že to všechno zvládnu a přijmout fakt, že to nakonec může být úplně jinak.
Být v těle, u sebe, v přítomnosti
To mě zase učila Martina. Nestresovat se z bolesti, která teprve přijde, ale vnímat to, co je teď a tady. Nikam neutíkat, prožívat. Pro mě, která celý život předbíhá samu sebe, to je plán podobný výstupu na Everest.
„Líbil by se ti někdy předporodní rituál?“ no než jsem stihla odpovědět, z naší návštěvy se rovnou stal takový obřad. Hlasuju všema deseti, aby si takový prožitek dopřála každá těhotná žena, obzvláště ty citlivější.
Podpora mužů
Chlapi bývají u porodu tak trochu navíc. V minulosti dostávali za úkol vařit vodu, aby se cítili užiteční a moc nepřekáželi, ačkoli je horká voda u porodu k ničemu. Je to přitom velká škoda, jejich síla a stabilita nás může hezky zklidnit, podpořit a když se o ně opřeme, snáze pocítíme tolik potřebnou důvěru. Samozřejmě to každá v tomto máme jinak a jakákoliv romantická představa může pak vzít za své – vyladíme se skrze rituály, muž si nacvičí hromadu technik, vypadá to že to funguje a ve výsledku je stejně odporoučen pryč. I to se může stát. Porod je součástí jiného stavu a ten se nedá nikdy vysvětlit jednoduše.
„Ty jsi byla tak uzemněná, že jsem věřil vašemu procesu a nechtěl jsem rušit.“
Naladit se na společnou cestu je mnohem snazší když pár projde kurzem předporodní přípravy s hypnoporodními technikami. Za sebe jej můžu jenom doporučit. Žena se naučí propojit sama se sebou a muž zjistí, jak si nepřipadat zbytečně. Oba dva si vytvoří předporodní rituály a naučí se důvěřovat dítěti, že přijde ve správný čas.
V den, kdy se Juli rozhodl přijít, jsem už neřešila nic, než samotný proces. Zavěšený šátek a vystlaný gauč, starší dítě ve školce a pes na střídačku okolo mě. Vrněla jsem si mantry ve svém hnízdě, sama v tichu až do pozdního odpoledne. Nikoho jsem u sebe nechtěla, stejně by se mnou nebyla řeč, jen jsem střídavě psala své porodní asistentce, že už by asi mohla přijet.
„V klidu, to ještě není porod“, psala mi odpoledne a já byla opravdu v klidu. Dokonce tak, že když jsem běžela na záchod, vůbec mi nedošlo, že to není puzení na wc a za minutu budu mít dítě v náručí.
Bylo to jemné a tak přirozené! Pokaždé když pohladím Juliho na hlavě, cítím ten první dotek a v hlavě mi už navždycky zůstane obrázek naší intimity, jak si se slzami v očích prohlížím vřískající novorozeňátko a jdeme se zahnízdit.
Porodní asistentka byla i s bazénem tou dobou na cestě, no ušetřili jsme si starost s jeho napouštěním a její návštěva se tak proměnila ve společnou večeři, kontrolu dítěte a sdílení – tolik jsem toho chtěla říct, narodilo se dítě!
Splnil se mi sen
Přečetla jsem spousty příběhů o přirozeném porodu, ale nechtěla jsem se příliš upínat ke svým přáním. Ty tři potraty mi taky zamávaly s psychikou a celé těhotenství jsem pracovala s tématem důvěry. „Druhé dítě, máte po termínu, teď už tam nic dobrého nezíská. Nechcete s tím trochu pomoct?“ „Ne. Přijde, až se rozhodne.“ A tak bylo, jemně, bez velké bolesti, bez žádného zranění nás obou.
Naše těla jsou neuvěřitelné stroje, dokonalé, moudré a já k tomu svému zase vzhlížím ještě s větším respektem než kdykoli dřív.
Přála bych si, aby takový proces mohly prožívat i ženy, které nechtějí zůstávat doma. Bez ponižování, nátlaku, v přirozeném tempu. V jejich tempu. Možná časem, snad.
Pokud tušíte, že vaše vnímavost je vyšší než obvyklá, můžete se propojit s podobně laděnými lidmi ve Facebookové skupině a taky čerpat inspiraci v dalších článcích na mých sítích – předvším na Instagramu a Facebooku.
A pokud nechcete trávit čas na Facebooku, ale rádi byste dostávali upozornění na nový článek, stačí zadat e-mail do políčka vedle textu.
eBook zdarma / TEST
Máte to, co 80% lidem chybí? Patříte mezi menšinu vysoce citlivých? Otestujte se. Vytvořila jsem pro vás rozšířený test ZDARMA.
E-BOOK ZDARMA
